Zamyšlení nad demagogií aneb chov pinčů v Čechách a na Moravě
Ač jsem časově poměrně zaneprázdněná a většinu svého volna věnuji svým psům a práci s nimi, po přečtení Vašeho článku ze dne 4.12.2009 s názvem Výstava kontra bonitace = dvě trochu rozdílné věci, jsem si našla chvíli času, leč mi to nedá na takováto sdělení nereagovat.
Váš příspěvek jsem si přečetla a ráda bych se vyjádřila k Vámi uvedeným sdělením, která se snad tváří býti odbornými, ale jsou povětšinou prázdná a místy velmi demagogická (přikládám dle mého výstižnou citaci toho, co to je Demagogie: dnes působivé a klamné řečnické vystupování, využívané k získání vlivu, politické podpory a moci zejména v demokraciích. Místo věcného zdůvodňování působí hlavně na předsudky a emoce posluchačů, k čemuž slouží polopravdy, primitivní a překroucené argumenty, falešné sliby, vyvolávání strachu a podobně).
Pozn.Autor článku není jmenovitě uveden, ale jelikož uvádí, že jako hlavní poradce chovu pracuje přes třicet let, je tedy patrné, že autorem článku je paní Jaroslava Dvořáková.
Zkopírovala jsem zde Vaše sdělení a k těm jsem se vyjádřila.
1. Zdá se, že se v chovatelství po celém světě začínají dít převratné změny. Na jedné straně vzrůstající počet výstav, na straně druhé jejich kritika,která upozorňuje, že měřítka exteriérová mnohdy zatlačují kritéria zdravotní a povahová.
V souvislosti s českým chovem pinčů mi není příliš jasné, proč tato kritéria zmiňujete, když zdraví se v klubu nesleduje, žádné zdravotní výsledky se při bonitaci ani jindy předkládat nemusejí. Povahové ani výkonnostní testy se u nás také nedělají.
Co se povahy dnešních českých pinčů týká, tak bohužel povětšinou se setkávám se psy bázlivými, bez sebevědomí, dostatečně výmluvné je chování psů na výstavách, v rušném prostředí, kdy pejsci často vystresovaně stojí s ocáskem staženým pod břichem apod. Tyto a podobné povahové projevy nelze přisoudit např. špatnému vztahu psa s majitelem, protože psi ze stejného odchovu mají majitele různé, takže jejich povahové vlohy jsou také výsledkem chovatelské práce, čili často nepříliš dobrou vizitkou chovatele.
2. Rozhodčí jsou jenom lidé,jejich vkus je subjektivní a individuální.Musíme si ujasnit,že na výstavách je hodnocen pouze vzhled zvířete tj.fenotyp.Genetického zdraví se výstavy víceméně netýkají.
Zvláště v dnešní době je chov založen na základě posudků z výstav,na systému chovu šampionů.
Ano, na výstavách je hodnocen fenotyp zvířete a lze hodnotit i něco jiného? Je to na rozhodčím, který minimálně může hodnotit povahu psa, bázlivost či přílišnou agresivitu nebo třeba zjevná postižení jako je luxace pately. Záleží to samozřejmě na rozhodčím, ale opět se kruhem dostávám k tomu, že píšete o zdravotních kritériích, o hodnocení fenotypu, ale co se dělá při bonitaci jiného??
3. Řídit se v chovatelství jenom hodnocením z výstav není pro kvalitní a zdravý chov přínosem.
A čím se tedy v chovatelství řídit?? Zdraví ani povaha při bonitaci není rozhodující, exteriér také ne, původ psa také ne, tak čím se české chovatelství pinčů řídí?
4. Při dnešním systému posuzování, kdy rozhodčí hodnotí osmdesát i více psů a je často posuzovatelem velkého množství plemen,nemůže ani při dobré vůli ke své práci přistupovat precizně a v plemenech se dobře orientovat.Takový rozhodčí nemůže /mnohdy ani nemá zájem/ spolupracovat s kluby a není seznámen s chovatelským plánem. Nemůže sledovat vývoj plemene.
To, že rozhodčí posuzují množství různých plemen je fakt, který ale nelze změnit lehce, je to dáno systémem výstav a dozajista také finanční otázkou. Omezit se ale na konstatování, že v tomto případě rozhodčí ani nemůže k posuzování psů přistupovat precizně je dle mého názoru zavádějící a velmi zevšeobecňující.
Co se pak skrývá pod pojmem, že rozhodčí mnohdy ani nemá zájem spolupracovat s kluby mi není jasné (nebo spíše, domnívám se, co to asi znamená…!).
Co znamená, že rozhodčí není seznámen s chovatelským plánem, tak tomu již nerozumím vůbec, jelikož snad každý chovatel má svůj chovatelský plán? Vždyť přeci rozhodčí má k dispozici standard plemene a podle toho posuzuje, o tom přeci výstavy odjakživa jsou… Fakt, že v současné době chovatelé zrovna bojují s chudozubostí nebo se zaměřili na zlepšení pigmentace se standardem nijak nesouvisí. Je to jen snaha standardu se přiblížit a rozhodčí nemá hodnotit cesty ale výsledek. Hodnocení toho, jak je která cesta dobrá je jen a pouze na chovateli.
Takže s čím má být rozhodčí seznámen, s tím, aby posuzoval tak, aby se to hodilo do chovatelského plánu, který je dán dikcí vedení nějakého klubu?? K čemu, když přeci v dnešní době většina rozhodčích nedokáže plemeno precizně posoudit a pes, jak píšete výše, by se měl hodnotit nejen dle fenotypu? Stačí když se člověk nad Vámi předkládanými rádoby odbornými sděleními lehce zamyslí a nestačí se divit co sdělujete, pominu-li to, že si to odporuje.
5. Chce-li být oblíbeným,musí nadělovat jenom to dobré.
Takový přístup nazývám „vraždou“ plemen!
Nemyslím si, že by toto platilo zcela, vyplývá to z české povahy, protože pokud rozhodčí psa dobře neposoudí, stává se neoblíbeným. Respektive bych to zúžila na konstatování, že i pokud má pes dobrý posudek, ale kvůli něčemu nezíská titul, lidé u nás pak opravdu rozhodčího hodnotí jako špatného, což nemusí být vůbec pravdou.
Možná, že jsem výjimkou, ale za sebe raději přivítám objektivní zhodnocení psa se všemi jeho klady i zápory a následné posouzení psa jako „celku“ včetně jeho projevu a povahy, než zaměření se pouze na to, zda má pes všechny zuby, perfektní skus či standardní výšku, takové jednostranné posuzování pro mě pak není směrodatné.
6. Chceme v chovu stavět pouze na vzhledu?Chceme mít zvířata,která pocházejí převážně z příbuzenské plemenitby? Bude populace po těchto zvířatech zdravá?Chceme zvířata geneticky ochuzená?
Nechceme, s tím lze souhlasit, ale…viz níže.
7. Zvířata z těchto chovů jsou vybírána pouze podle podobnosti,aby bylo zachováno typově jednotné potomstvo.
Máme velké dilema:bojovat proti úzkému chovu nebo použít nepříbuzné partnery,kteří mohou do chovu přinést další, nám neznámé dědičné defekty.
O to, co do chovu mohou přinést nepříbuzní partneři by se měl každý chovatel zajímat sám, pokud se pro takové spojení rozhodne.
Každý jedinec ve svém genofondu nese celou řadu dispozic k dědičným onemocněním (předpokládá se že každý vyšší organismum má vlohu pro přibližně 6 vad, které jsou fatální tedy neslučitelná se životem) a plemena psů včetně pinče vznikla na základě poměrně úzké chovatelské základny. Tvrdit, že si zavlečeme v takto geneticky malé populaci nové nám neznámé defekty je myslím málo pravděpodobné. V každé populaci je celá řada defektů a jen snižováním genetické vzdálenosti respektive snižováním heterozygotnosti pravděpodobnost výskytu zvyšujeme. Jediným dlouhodobě udržitelným způsobem chovu je zvyšování genetické variability – heterozygotnosti a nejedná se o metodu, která by nám snad zbývala, ale o jedinou metodu, která se v dlouhodobém horizontu může použít v etickém chovu tedy chovu s ohledy na zdraví a vitalitu zvířat. Selekce je metoda dobrá k regulaci několika málo vlastností, ale jak se říká selekce na všechno je selekce na nic. Je věcí chovatele, aby se rozhodl na co bude selektovat, protože jen ON je zodpovědný za kvalitu svého chovu. Poradce chovu mu k tomu může být poradou nápomocen.
Poradce chovu by pak měl mít přehled o zahraničních liniích psů a objektivně přistupovat k posuzování, jaký přínos může mít využití daného nepříbuzného (ať již domácího či zahraničního) psa (myšleno vždy na obě pohlaví) v chovu a podat pomocnou ruku chovatelům. Od toho je poradce a nikoli diktátor chovu.
8. Takže , chtě nechtě zbývá křížení s následnou a velmi pečlivou selekcí!
Viz výše.
9. Na zodpovědném a vysoce odborném posuzování se musí podílet rozhodčí - specialisté.
A rozhodčí specialista je kdo? Ten kdo se do této role pasuje? Já samozvaný rozhodčí specialista? Kdo posoudí jaký člověk si může říkat rozhodčí specialista? Co musí člověk splnit, aby mohl být rozhodčí specialista, jaká jsou kritéria, jsou vůbec a pokud ano jsou jasně daná? V naší zemi nic takového neexistuje a i v zahraničí je jen špetka takových rozhodčích.
10. Rozhodčí, kteří jsou seznámeni s chovatelský plánem a dalším vývojem plemene.
Pořád se mi nedostává pochopení toho, jak může být rozhodčí seznámen s chovatelským plánem a vývojem plemene. Vždyť je přeci dán plemenný standard, kterého se snad i chovatelé snaží dosáhnout a chovatelský plán, jak jsem již psala, má každý chovatel svůj a není věcí rozhodčího ho hodnotit. Rozhodčí hodnotí jak píšu výše jen výsledek chovu, tedy napomáhají chovatelům rozhodnout se zda je jejich cesta dobrá.
Toto a další Vaše výše psaná sdělení mi prostě otevřeně zavánějí rádoby direktivou v řízení chovu. „Takto budete chovat, protože mi víme, co je dobré,“ ale zároveň za výsledek chovatelské práce zodpovídá jen a pouze chovatel.
Co je bonitace a jaký má úkol
11. Bonitace je odborná chovatelská činnost při které dochází k výběru chovných jedinců. Výběr se provádí na základě platného standardu, posouzení rodokmenové hodnoty a povahových vlastností zvířete. Je vodítkem k určení chovné potřebitelnosti.
Nemyslím si, že by se v naší zemi nějak posuzovala rodokmenová hodnota zvířete při jeho uchovnění. Druhá věc je ta, že ke specifikům naší země patří, že lidé mají zřejmě pocit, že když je zvíře chovné, tak se na něm musí chovat, jinak není dostatečně využito.
Je otázkou, proč u nás nefunguje chov psů jako v zahraničí? Psi, kteří jsou odchování na rodičích s průkazem původu, mají také průkaz původu a jsou chovní. Je pak na každém, jaké zvíře si koupí. Lidé, kteří chtějí psa zejména jako společníka si tak mohou pořídit psa s PP, který je ale zástupcem svého plemene a je třeba levnější, protože nemá tak dobrý rodokmen. Lidé, kteří chtějí chovat si mohou pořídit psa se zajímavějším rodokmenem, který je dražší (zjednodušeně řečeno). Proto se v zahraničí méně setkáte s chovem psů bez PP, což je pro plemeno také přínosem.
Tvrzení, že bonitace je vodítkem k určení chovné potřebitelnosti zavání tím, že máme zvířata chovně nepotřebná, ale každý zdravý a povahově vyrovnaný pes odpovídající základům standartu má chovu co dát, a to svou genetickou variabilitu a je pak už jen a jen na chovatelích zda toho využijí nebo ne.
Proč je specifikem československým, že máme pro uchovnění zvířete bonitace, na nichž se stejně krom vzhledu nic jiného nezohledňuje a bylo by pokrytecké tvrdit, že bonitace jsou (v případě pinčů) objektivním posouzením kvality zvířete. Dle mého názoru jsou bonitace, jak je u nás známe spíše odrazem názorů a přesvědčení toho, kdo má v chovu důležitou (ač ne vždy opodstatněně) roli.
12. Plemenný standard poskytuje představu o vlastnostech nazývaných „charakter plemene“.
Velmi důležité je, aby bonitující rozhodčí znal rodokmenovou hodnotu předváděných zvířat a věděl, co se v které populaci za vady, ale i klady objevuje.
Rozhodčímu, který pokud bychom brali, že má být oným mistickým specialistou na plemeno, nic nebrání v tom, aby si takovéto informace o zvířatech získal, ale stejně takový rozhodčí nezodpovídá za kvalitu chovu to je opravdu jen zodpovědnost chovatele.
13. Většina chovatelů nebo prvomajitelů , kteří vlastní své první zvíře jsou rozumní lidé. Když je upozorním na problémy, které jejich zvíře má, jsou ochotni naslouchat a vzít si ponaučení. Ale jsou i takoví, kterým tento přístup vadí a domnívají se, že na jejich chovu nebo zvířeti hledám jen to negativní. Nejsou ochotni přistoupit na slušnou diskusi ani dohodu. Prostě spolupracovat nechtějí.
Nejvíce je mi líto těch, kteří vlastní své první zvíře. Jsou ovlivněni chovatelem, jehož chov je samozřejmě „ ten nejlepší! “. Navštíví několik výstav, kde obdrží rozporuplné hodnocení, jeden posudek je vynikající a další opačný. Co si pak mají myslet? Který z rozhodčích je dobrý odborník?
Do toho opět vstoupí chovatel,“který je tím největším odborníkem!“. Pak přijdou na bonitaci a dostanou další ránu.
Dobrý chovatel je schopen majitelům říct jak moc kvalitní zvíře mají a nebude jim tvrdit opak a každý majitel je snad uvažující bytost, aby zhodnotil jak moc je se svým psím kamarádem spokojen ať se jedná o povahu, zdraví či vzhled. V každém chovu se vyskytnou vady, psi horší i lepší je to normální výsledek práce s biologickým materiálem a rozumný chovatel si je toho vědom. Tvrdit něco jiného snad ani rozumný chovatel nemůže. Problém je pokud majitel vidí, že dvě podobně kvalitní zvířata jsou hodnocena rozdílně, otázka proč tomu tak je asi pak napadne každého...
13 A. Občas se objeví majitel, který začne za svého miláčka bojovat. Ale většina jich si řekne“mám já tohle zapotřebí?“ Koupím si psa pro radost jako kamaráda, chci se setkávat s lidmi, kteří jsou přátelští a s kterými mi bude dobře. Ejhle, ono to tak není! Slyší pomlouvat rozhodčí, pomlouvají se chovatelé, pomlouvají se zvířata.
To bude asi dáno tím, že jsme hold závistivý národ. Ostatní nejsou pro chovatele často konkurencí v pozitivním slova smyslu tedy takovou, která nám pomáhá pracovat na sobě, ale konkurencí, kterou je třeba pomluvit, každý problém, který se objeví rozmáznout nic nedbaje na to, že já sám mám problémy stejné, protože, jak už jsem psala výše, to k chovu patří.
14. A tak soudí, že má svých starostí dost a ještě se trápit se psem! Příště si vezmu vořecha, který bude zadarmo a nebudu se muset s nikým dohadovat. Udělá mi stejně tolik radosti jako pes, na kterého jsem musel šetřit.
Ve funkci hlavního poradce chovu pracuji přes třicet let.
Chtěla bych zdůraznit, že fakt, že člověk něco dělá dlouhou dobu neznamená, že to dělá dobře, protože vše se velmi rychle mění a pokud v dnešní době otevřených hranic a možností není člověk ochoten přijímat stále nové informace a pracovat s nimi, nemá doba, jakou určitou věc dělá skoro žádnou vypovídací hodnotu.
15. Na náš klub, který vznikl v r.1979, jsem byla vždy hrdá , zvláště od roku 1990. Tehdy prodělal očistnou kůru a v klubu zůstali velmi slušní, umírnění a poctiví chovatelé. Výsledky naší kvalitní chovatelské práce jsou i mojí vizitkou.
S tím by se dalo souhlasit. Jistě jste, hlavně v minulosti, měla i kvalitní odchovy. Mnoho dnešních psů v české republice má ve svém rodokmenu někoho z Pyšelky. Počet psů, které jste za ta léta odchovala se pomalu začíná přibližovat k magické tisícovce.
Poněkud ale zapomínáte také poukázat na to, že ani Vám se chovatelské „nezdary“ nevyhýbají, což je pochopitelné a běžné, že ne vždy naše záměry dopadají tak, jak bychom si přáli.
Zmiňuji to ale proto, že vyzdvihuje svůj přínos plemeni, své letité zkušenosti a nevyvažujete to objektivním konstatováním, že ani Vy se problémům v chovu nevyhnete.
Co si mám představit pod pojmem umírněný chovatel??? Ten, který dělá jen to, co mu někdo řekne?
16. V poslední době vstoupili do našich řad chovatelé, kteří vnesli do klubu nesoulad a mě to velice mrzí.
Ani já, ani chovatelské kolegium, nemá nejmenší důvod ani chuť někomu ubližovat nebo ho šikanovat. Nikdo z nás netrpí komplexem, který by si kompenzoval nějakou funkcí.
Pro klub děláme vše s láskou, zadarmo a ve svém volném čase. Milujeme naše plemena a pracujeme jenom pro ně.
Čeští chovatelé jsou velmi šikovní a obětaví, ale mají jednu negativní vlastnost, která je brzdí v chovatelské práci a proto postupují velmi pomalu. Často si závidí a jsou sebestřední.
Opět bych jen konstatovala, kdos bez viny, hoď kamenem. A nebo vlastně ne, píšete čeští chovatelé, čímž zajisté myslíte i sebe, když jste jedním z nich…
17. Nejsou ochotni mezi sebou spolupracovat. Mnohým chybí velkorysost a nadhled.
??? ale vlastně už asi nic, je to stále dokola.
18. Občas nám ta demokracie zamotá hlavu. Přeji si, aby náš klub zůstal i nadále klubem noblesních lidí, tak jak to bylo v minulosti a nestal se
klubem nepříjemných a hádavých lidí.
Nejsem příznivcem direktiv, naši chovatelé mají volné ruce ve volbě a sestavování chovných párů.
Tak kde je problém? Krycí listy, jdou přes Vás, máte přehled o tom, kdo na jakých zvířatech chová, tak o co jde, o čem je tento článek, když chovatelé mají volné ruce? Teď již tomu nerozumím vůbec, protože touto větou podle mého názoru jaksi popíráte vše to co tu píšete, že by chovatelé měli a neměli dělat.
19. Odchovy jsou především jejich vizitkou.
Ano.
20. Aby mohl klub fungovat, určitá pravidla být musí, spolupráce mezi chovateli je nutná a přináší úspěch v chovu.
Spolupráce mezi chovateli dle mého mínění není špatná, ale neřekla bych, že je nutná, a to, že by samotná spolupráce (Co si pod pojmem spolupráce konkrétně představit? Dle mého názoru je korektní spolupráce založená na respektování názoru a cesty druhého, protože každý máme nárok na rozdílný přístup, vkus, názor a jeho respektování ostatními) přinášela úspěchy v chovu, se mi zdá nepravděpodobné.
Uvedla jsem zde celý Vámi napsaný článek, kromě posudků na konci článku, o tom, ať si každý udělá opravdu vlastní obrázek.
Já sama nemám letilé zkušenosti s chovem pinčů, psy jsme doma měli vždy jako společníky.
V roce 2005 jsme si s manželem pořídili našeho prvního pinče, a to bez PP, následně jsme se ujali staršího pinče s PP. Od roku 2005 jsem se začala o plemeno intenzivně zajímat, sledovat jeho vývoj u nás i v zahraničí.
Svého prvního pinče s PP jsem si cíleně začala vybírat v roce 2007, sledovala jsem chovné stanice, jejich psi. Po výběru chovné stanice jsem se snažila získat si o chovateli, jeho psech a plánovaném spojení maximum informací, a to nejen od chovatele.
Nestavím se touto reakcí v žádném případě do role odborníka, spíše vyjadřuji názor člověka se zájmem o plemeno, který má rád dostatečné informace, ale slepě je nepřijímá.
S přáním lepších dní
Kateřina Hižnajová